Kam až sahá pojem „soud“ podle Brusel I bis? Nad rozsudkem Městského soudu v Praze

Nařízení Brusel I bis vytváří rámec pro přeshraniční uznání a výkon soudních rozhodnutí v oblasti občanského a obchodního práva v rámci EU. Toto nařízení nedefinuje pojem „soud“ a ani evropské právo neobsahuje jeho jednotnou definici. V praxi tak vyvstává otázka, zda lze podle tohoto nařízení v zahraničí uznat a vykonat také rozhodnutí orgánů, které nejsou součástí soustavy soudních orgánů, avšak vykonávají rozhodovací pravomoc svěřenou jim zákonem. Aktuálnost této problematiky potvrzuje i nedávný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. 5 A 71/2024, v němž soud dovodil, že za „soud“ ve smyslu nařízení by mohl být považován rovněž finanční arbitr.

I. Rozsudek, který otevírá novou interpretační otázku

Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. 5 A 71/2024, ve věci přeshraniční vykonatelnosti nálezů finančního arbitra dospěl k závěru, že finanční arbitr je „soudem“ ve smyslu nařízení Brusel I bis[1], a je proto oprávněn, resp. povinen vydat osvědčení podle čl. 53 tohoto nařízení[2]. Soudní spor se sice týkal žaloby na ochranu proti nečinnosti finančního arbitra, avšak soud se zde podrobněji zabýval právě výkladem autonomního pojmu „soud“.

Rozsudek tak přináší významnou změnu ve výkladu tohoto pojmu, neboť v kontextu nařízení Brusel I bis a prostřednictvím tzv. funkčního pojetí pojmu „soud“ fakticky staví nálezy finančního arbitra na roveň soudním rozhodnutím vykonatelným v celé EU. Tento odlišný výklad Městského soudu v Praze, který rozšiřuje dosavadní pojetí pojmu „soud“ v unijním právu, je proto klíčový zejména pro fungování systému vzájemné důvěry mezi členskými státy a rovněž pro přeshraniční uznávání a výkon rozhodnutí v rámci EU. Rozhodnutí navíc svým významem přesahuje izolovaný kontext finančního arbitra, neboť má vliv i na další orgány alternativního řešení sporů (ADR) nebo jiné kvazisoudní instituce.

Z uvedeného vyplývá stěžejní otázka, kterou se článek zabývá: Lze finančního arbitra považovat za soud ve smyslu nařízení Brusel I bis a jaké je jeho postavení v systému soudní ochrany v České republice?

II. Na čem stojí argumentace Městského soudu v Praze?

Městský soud v Praze učinil závěr o tom, že finanční arbitr splňuje pro účely nařízení Brusel I bis podmínky pro to, aby spadal pod pojem „soud“, a to především na základě judikatury Soudního dvora Evropské unie (SDEU), zejména rozsudku ve věci Pula Parking (C-551/15)[3]. Podle tohoto rozsudku je v kontextu nařízení Brusel I bis pojem „soud“ autonomním pojmem unijního práva a nelze jej vykládat výlučně podle vnitrostátní právní úpravy.

Městský soud se zároveň extenzivně opírá o stanovisko generálního advokáta Michala Bobka ve věci zmiňovaného rozsudku Pula Parking[4]. Generální advokát ve svém stanovisku popisuje rozdíl mezi tzv. funkčním a institucionálním pojetím pojmu „soud“. Funkční pojetí vychází z presumpce, že za „soud“ může být považován i orgán mimo formální vnitrostátní soudní soustavu, pokud vykonává činnost svou povahou odpovídající soudnímu rozhodování. Naproti tomu v institucionálním pojetí lze za „soud“ považovat jen takový orgán, který je v právním řádu daného státu konstituován jako orgán soudní moci a je součástí soudního systému.

Městský soud se tedy ve svém rozsudku přiklonil k funkčnímu pojetí a na základě následujících kritérií, která dle jeho názoru finanční arbitr splňuje, došel k závěru, že finanční arbitr naplňuje znaky soudu, resp. soudního rozhodování, v kontextu nařízení Brusel I bis:

• zřízení zákonem;

• trvalá povaha;

• závazná jurisdikce;[5]

• kontradiktornost řízení;

• aplikace právních norem;

• nezávislost a nestrannost rozhodování.

Na základě těchto kritérií a podpůrně zohledněného teleologického argumentu (podle soudu je cílem evropské legislativy i samotné existence finančního arbitra efektivní ochrana spotřebitele, kterou by opačný, formalistický výklad fakticky mařil) soud dospěl k závěru, že finanční arbitr v kontextu nařízení Brusel I bis naplňuje pojem „soud“.

Článek byl publikován na webu epravo.cz

Autoři:

Jan Sůra, partner v Portos, advokátní kancelář s.r.o.

Pavel Petřek, advokát v Portos, advokátní kancelář s.r.o.