Praha a Barcelona mají společného víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Obě metropole totiž už dlouhé roky čekají na dokončení svých největších symbolů. V Barceloně je to monumentální Sagrada Família, dnes už nejvyšší kostel světa, v Praze zase Katedrála svatého Víta – na první pohled dokonalá, ale stále ne zcela úplná, píše v komentáři Jaromír Císař, advokát a spoluzakladatel Bohemian Heritage Fund.
Posledním dílkem k dokončení pražského chrámu jsou varhany, na které katedrála čekala už od dob Lucemburků. Na tom, že se už v červnu příštího roku naplno rozezní, má přitom velkou zásluhu právě kardinál a někdejší pražský arcibiskup Dominik Duka. Před pár dny nás bohužel navždy opustil. Tento text proto píšu jako vzpomínku, a zároveň poděkování.
Osobně jsem Dominika Duku poznal v roce 2014 díky své spoluúčasti na nově vznikajícím projektu stavby svatovítských varhan, který Duka inicioval. Strůjcem tohoto osudového setkání byl můj blízký přítel a kolega Pavel Smutný, který měl přirozený zápal pro věc a vždy se rád společensky angažoval. Společně jsme se do projektu zapojili v jeho úplném začátku. Prostřednictvím našeho nadačního fondu Bohemian Heritage Fund a s vydatnou pomocí jeho ředitele Jakuba Skřejpka jsme pomohli nastartovat celonárodní sbírku pro varhany, která k dnešnímu dni vynesla téměř 114 milionů korun.
Proč v úvodu zmiňuji Barcelonu a její chrám Sagrada Família? Pojí se s nimi totiž jedna z nejosobnějších vzpomínek, kterou na Dominika Duku mám. Právě v katalánské metropoli nástroj pro svatovítskou katedrálu vznikal, konkrétně ve varhanářské firmě Gerharda Grenzinga, jedné z nejlepších a nejzkušenějších v oboru. A právě tam jsme měli možnost poprvé naživo uslyšet jeho tóny – ač zatím ne v plné síle ani kráse, na dočasném lešení v ateliéru Gerharda Grenzinga.
Osobně jsme se tam vydali v roce 2019, po boku dalších významných osobností, které na realizaci projektu spolupracovaly. Patří mezi ně představitelé církve, státu, byznysu i kultury. Od vlastní instalace varhan, na jejichž podobě se podílel designér Peter Olah a které ozdobí pravý český křišťál, nás přitom stále dělilo ještě několik let.
Součástí naší cesty do Barcelony byla i mše v Sagrada Família. Celebroval ji Dominik Duka, a to v češtině. Stavbu varhan vnímal jako historicky zděděný úkol a své poslaní. Byl přesvědčený, že právě dnes je ideální doba pro to, abychom jako společnost tuto úlohu přijali a dokončili to, co se nestihlo při dostavbě katedrály v období první republiky. Byly pro něj také symbolem, se kterým se dokáže v naší zemi ztotožnit každý, ať už je věřící, nebo ne. A ono to zafungovalo dokonale. Do projektu se tak zapojily i názorově rozdílné osobnosti, které by za jiných okolností společnou řeč hledaly jen stěží.
Na společné večeři, která téhož dne následovala, jsem pak k mému štěstí měl možnost sedět přímo naproti Dominiku Dukovi a dlouze s ním diskutovat. Mohl jsem se tak znovu přesvědčit o jeho suverénních znalostech historie, čehož jsem si jako právní historik velmi cenil. I díky tomu jsme se poměrně rychle sblížili.
Jeho životní příběh z něj udělal bytostného praktika a člověka, který vnímal život v jeho každodenní naléhavosti. Dnes jej vnímám jako moudrou hlavu katolické církve v Česku, která se vyznačovala velkou otevřeností vůči občanské společnosti. Díky svému úsilí posunul ekumenické vnímání dalších křesťanských církví a věřících, a stejně tak měl silný vztah i k židovské tradici. Nechtěl, aby se víra stala jen okrajovou záležitostí, ale aby zůstala součástí morálních hodnot celé společnosti. Vlastenectví vnímal nejen jako cestu k blahobytu naší země, ale také jako odkaz našich předků, který nás zavazuje.
Ke každému jednotlivci přistupoval s lidskostí a byl ochotný vést dialog. To však neznamená, že byl nekritický. Svůj pohled dokázal sdělit zcela pravdivě, bez příkras a někdy až drsně. Možná i právě v tom byl jeho přístup výjimečný. Pavel Smutný o kardinálu Dukovi rád říkal: „My stavíme varhany a ony staví nás.“
Dominik Duka bezpochyby byl výraznou, a pro některé také kontroverzní osobností současné české společnosti. Já na něj budu vzpomínat jako člověka s přehledem a realistickou moudrostí, který se zasloužil o řadu pozitivních změn. A jednou z nich je i dokončení poslední části katedrály svatého Víta, Václava a Vojtěcha, jakožto tisíciletého symbolu české státnosti. Díky jeho houževnatosti se v katedrále už brzy rozezní její nové varhany.
Pohřeb kardinála a někdejšího pražského arcibiskupa se uskuteční tuto sobotu. Varhany se však na jeho počest zatím ještě v plné síle nerozezní. To však bývá často údělem historických osobností, že se nedočkají dokončení životního díla.
Článek byl publikován na webu iDnes.cz
