Zatímco se evropská legislativa v oblasti ochrany životního prostředí rychle vyvíjí a její požadavky se postupně zpřísňují, implementace těchto pravidel v České republice se často zpožďuje. Chybí dostatečně rychlá a srozumitelná adaptace národní legislativy a praxe dle unijní regulace, což mnohdy vytváří zmatek a nejistotu jak mezi podnikateli, tak mezi odbornou i laickou veřejností.
Podniky se tak ocitají v situaci, kdy se musí přizpůsobovat měnícím se pravidlům bez jasných metodik, předvídatelných lhůt a s vysokými náklady, které mohou následně negativně ovlivnit jejich konkurenceschopnost. V této souvislosti je důležité připomenout, že smyslem práva by mělo být nejen regulovat, ale především vytvářet stabilní a podpůrné prostředí pro udržitelný rozvoj a inovace. Právní rámec by měl fungovat jako nástroj, který pomáhá hledat rovnováhu mezi ochranou přírody, ekonomickým růstem a společenskými potřebami – nikoliv jako překážka, která vše brzdí a komplikuje.
Rostoucí nároky v oblasti ochrany životního prostředí kladou na podniky vysoké požadavky, a to nejen technologické a ekonomické, ale stále častěji také právní. Ačkoliv by základem mělo být stabilní, předvídatelné a srozumitelné právní prostředí, realita bývá jiná. Český právní rámec trpí v oblasti ekologie roztříštěností a absencí metodické podpory. Výsledkem je právní nejistota, která zdržuje investice, komplikuje přípravu projektů a může odradit jinak motivované podniky od jejich realizace.
Evropská unie v posledních letech výrazně posílila právní rámec environmentální politiky – ať už v podobě Green Dealu, nových emisních cílů nebo mechanismu CBAM (Carbon Border Adjustment Mechanism). Česká republika však implementuje unijní pravidla často na poslední chvíli, případně hledá vlastní cestu, která je často nad rámcem požadovaného. Výsledkem jsou v některých ohledech přísnější pravidla a podmínky, než které jsou ze strany Evropské unie požadovány.
Praktickým problémem přitom není výhradně samotná přísnost předpisů, ale časová nejistota a nepředvídatelnost toho, jaký bude jejich konečný obsah. Podniky se tak dostávají do situace, kdy musí plánovat investice do zařízení nebo změn procesů bez jistoty, jak bude finální česká úprava vypadat. Prováděcí předpisy jsou pak rovněž v mnoha případech přijímány s časovým odstupem, jejich výklad bývá nejednoznačný a doprovodné metodiky zpravidla chybí. Příkladem může být situace v oblasti odpadového hospodářství či emisních limitů, kde praktické uplatnění naráží na nedostatečně konkrétní právní úpravu.
Komplikované provádění compliance a prevence
V prostředí právní nejistoty se jen s obtížemi budují efektivní interní systémy pro řízení environmentálních rizik. Přesto právě tyto systémy (compliance programy) však budou do budoucna zásadní pro prokazování, že podniky jednaly v souladu s péčí řádného hospodáře. Nedostatek metodické podpory ze strany státu, neexistence vzorových nástrojů či neujasněný vztah k odpovědnosti členů statutárních orgánů však podnikům ztěžuje zavádění takových programů v praxi.
Zvláštní pozornost si zaslouží právní úprava ekologické újmy podle zákona č. 167/2008 Sb. Zákon je postaven na principu objektivní odpovědnosti provozovatelů rizikových činností za škodu na životním prostředí. V praxi se ale téměř vůbec nepoužívá. Ani rozsáhlé havárie posledních let nenaplnily podmínky zákona – a to mimo jiné kvůli úzké a nejednoznačné definici ekologické újmy.
Připravovaná novela, za kterou stojí Ministerstvo životního prostředí ČR, má přinést zpřesnění definice i jasnější kritéria pro její posouzení. Jejím hlavním cílem je posílit preventivní odpovědnost podniků a umožnit včasný zásah při hrozbě škody – nikoliv až potom, co dojde k nevratnému poškození ekosystému. V ideálním případě by měla novela také vymezit vztah k dalším složkovým předpisům a posílit vazbu na interní compliance systémy. S ohledem na nadcházející podzimní volby je ovšem téměř jisté, že se projednání a přijetí novely nestihne, a je proto otázkou, zda bude legislativní proces obnoven.
Na základě nové evropské směrnice 2024/1203 o trestněprávní ochraně životního prostředí bude nutné do českého práva zavést nápravná opatření jako součást sankcí. Tato opatření umožní uložit vedle pokut i povinnost obnovit poškozené prostředí nebo zaplatit náhradu, pokud obnova není možná.
Trestní odpovědnost právnických osob za ekologické delikty tedy získává nový rozměr. Vzhledem k tomu, že škodlivé jednání podniků může mít rozsáhlý a trvalý dopad, je důležité, aby podniky měly nastaveny efektivní preventivní mechanismy – nejen pro minimalizaci rizika, ale i pro možné vyvinění se z odpovědnosti podle zákona o trestní odpovědnosti právnických osob.
Náklady i nejistota
CBAM je novým nástrojem Evropské unie pro eliminaci uhlíkového úniku a narovnání podmínek na vnitřním trhu. Jeho zavádění nicméně provází vysoká administrativní náročnost a nejistota ohledně praktické aplikace. Dovozci zboží do EU musí doložit uhlíkovou stopu, zajistit data od zahraničních dodavatelů a nakoupit certifikáty odpovídající emisím.
V praxi je sběr těchto dat často problematický. Podniky navíc dosud neví, jak budou nová pravidla vymáhána a zda se v nich neobjeví další změny. Pokud bude nejistota přetrvávat až do ostrého startu CBAM v roce 2026, dá se očekávat obcházení pravidel a spory s kontrolními orgány.
Problémům se podniky často nevyhnou ani v případě již zavedených povolení a pravidel, což platí mimo jiné pro získání integrovaného povolení (IPPC) a zajištění souladu s BAT – tedy nejúčinnějšími a zároveň technicky i ekonomicky dostupnými technikami, zahrnujícími technologie, postupy a provozní metody, které slouží k prevenci nebo minimalizaci emisí a negativních dopadů na životní prostředí. Nejde totiž jen o samotná technická zařízení, ale i o organizaci provozu, údržbu, školení zaměstnanců apod., jejichž zajištění je pro mnohé podniky stále obtížnější. Zvlášť menší podniky pociťují při získávání IPPC zvýšenou administrativní zátěž spočívající v povinnosti zajištění množství dokumentace, odborných posudků a dalších podkladů.
Požadavky v oblasti emisních limitů ve vztahu k BAT se navíc pravidelně aktualizují, na což musí podniky reagovat technickými úpravami provozů, někdy i se zásadním dopadem na jejich fungování. Nejedná se přitom pouze o požadavky na pořízení nových zařízení, ale i o změnu pracovních procesů a dopady do výrobních kapacit.
Zlepšení je možné
Zkušenosti z každodenní právní praxe, a to jak na straně podnikatelských subjektů, tak ve vztahu ke státní správě, ukazují, že současné právní prostředí v oblasti ochrany životního prostředí je pro řadu adresátů nepřehledné, nejednotné a obtížně aplikovatelné. Tato situace zpomaluje investice, komplikuje projektovou přípravu a v konečném důsledku podkopává i důvěru ve smysluplnost environmentální legislativy jako celku. Proto je na místě formulovat konkrétní a systémová doporučení, která by napomohla tomu, aby bylo právní prostředí srozumitelnější, stabilnější a skutečně funkční – tedy aby nejen stanovovalo povinnosti, ale současně podporovalo jejich efektivní plnění a motivovalo k odpovědnému přístupu podniky i jednotlivce.
Především je nezbytné zpřesnit a sjednotit samotnou definici ekologické újmy, která je v současné právní úpravě formulována poměrně nejednoznačně, což významně komplikuje její praktické uplatnění. Dosavadní zkušenosti ukazují, že správní orgány i dotčené subjekty často tápou v tom, jaký zásah do životního prostředí už naplňuje zákonné znaky ekologické újmy a kdy jde pouze o jinou formu narušení chráněných složek životního prostředí. Vedle toho je nutné jasně vymezit vztah mezi obecnou právní úpravou ekologické újmy podle zákona č. 167/2008 Sb. a jednotlivými složkovými zákony (např. zákonem o ochraně přírody a krajiny, vodním zákonem či zákonem o odpadech), které samy obsahují vlastní definice pojmů újmy nebo škody. Bez takového vyjasnění hrozí duplicitní nebo naopak nekoordinované uplatňování odpovědnosti za újmu, což nejenže oslabuje účinnost těchto mechanismů, ale zároveň zvyšuje právní nejistotu regulovaných subjektů. Sjednocení a zpřesnění těchto pojmů a vztahů by tak významně přispělo ke srozumitelnosti a předvídatelnosti právního rámce v oblasti ochrany životního prostředí.
Nezbytné je rovněž zajistit včasné vydávání prováděcích předpisů, metodik a výkladových stanovisek k nové legislativě, což podnikům umožní lepší plánování a předcházení rizikům. Významným krokem by byla podpora zavádění interních compliance programů prostřednictvím dostupných vzorů a praktických doporučení, dále zavedení pozitivních pobídek – kupříkladu zvýhodněných povolovacích režimů pro podniky, které aktivně předcházejí ekologickým rizikům. V neposlední řadě je důležité zabránit přílepkům a nesystémovým legislativním změnám, které oslabují důvěru v právní stabilitu a brání dlouhodobému plánování.
Změny v ochraně životního prostředí jsou potřebné, ale v řadě případů přicházejí pozdě. Právě proto je nezbytné, aby nová pravidla byla jasná, včasná a metodicky podporovaná. Zákony by měly být především nástrojem rozvoje a ochrany, nikoliv překážkou a komplikací. Obrazně řečeno, právní nejistota je v oblasti životního prostředí škodlivá zhruba stejně jako technická nedbalost. Chceme-li po podnicích, aby investovaly do udržitelnosti, musí jim stát nabídnout více než jen sankce – minimem jsou v tomto směru srozumitelná pravidla, stabilita a odborný dialog.
Je nezbytné zpřesnit a sjednotit samotnou definici ekologické újmy. MEDAILONEK Milan Kučera nastoupil do PORTOSu během studia na Právnické fakultě UK. Advokátem je od roku 2018, od roku 2020 působil jako vedoucí právního týmu a v roce 2023 se stal partnerem. Specializuje se na oblasti petrochemie a energetiky a strategický management investičních projektů. Dále se věnuje mimo jiné veřejným zakázkám a smluvním podmínkám FIDIC. Na akademické úrovni se zabývá rozhodovacími procesy v soukromém a veřejném sektoru a principy péče řádného hospodáře.
Autor: Milan Kučera
Zdroj: Odpadové fórum
